Máte pocit, že děláte pro výchovu svých miláčků maximum a většina věcí se úplně míjí účinkem? Jste vysíleni z opakovaných hádek a nedorozumění? Trápí vás jejich neustálé odporování, stížnosti, neposlouchání? Pak úryvek níže je určen právě vám.
Po přečtení další knihy od Pavel "Hirax" Baričák - Dospělí dětem, děti světu, jsem se rozhodla, pro zamyšlení, citovat další část zajímavé ukázky.
Naučte se dítěte ptát, co svým chováním sleduje, proč koná, jak koná, jak se cítí, co prožívá. Ony jsou našim vyléčeným pokračováním i chodícími nevyřešenými slabostmi. Berte tedy všechny reakce dítěte jako svoje zrcadlo, klíč do svého nitra, ke svému chování i ke vztahu se svým partnerem. Dětský křik může být křikem vašeho nitra, nejen kladivem na malíčku. Dětská nemoc může signalizovat vaši nevyřešenou vnitřní záležitost, nejen to, že děti slabě oblékáte. Jejich pláč může být pláčem vaší duše, protože ze slabosti neříkáte partnerovi, rodičům či jiným lidem pravdu. Mnoho rodičů takto nepřemýšlí, snaží se svoje teenagery dostat pod kontrolu zkrácením řetězu, zmenšením kapesného, odepřením koníčků... Ale co když děti dělají jen to, co dělali v jejich věku i rodiče? Syn, který chodí za školu, možná svému otci nepřímo říká, že mu chybí, protože je pořád v práci. Neví jinak, tak to šeptá touto divnou, extrémní formou. Zeptali jste se někdy svého teenagera, co znamená jeho tetování na rameni, jakou poslouchá muziku, proč nosí právě tenisky této značky...? Je to jeho svět, a pokud se o něj nebudete zajímat, proč by měl on projevovat zájem o vaše gelové nehty, nudnou grilovačku... Jenom mu vnucujete ten svůj: "Ostříhej se, v pátek půjdeš pomáhat na chatu, ve středu jedeme k babičce, vytáhni si kalhoty výš... To, že je vůči vám apatický, jste docílili vy sami, jelikož melete o jablkách a on přitom miluje ostružiny. Rodina vyžaduje komunikaci, neustálé poznávání se a respekt. Uvěřte dětem, že jsou moudré, a ptejte se jich, proč cítí udělat to nebo ono. Pokud jim uvěříte, uvěří i ony vám.
Mluvte s dětmi jako se sobě rovnými. Mám tě ráda, vážím si tě, proto na tebe nezvyšuji hlas a nepovyšuji se nad tebe. Paradox doby, když vám někdo tvrdí, že vás má rád, ale chová se k vám jako k psovi. Když jednou děti ztratí pozitivní postoj k bytí, stanou se dříve nebo později nevšímaví k sobě, svému životu, a tím i ke všem kolem sebe...
